První část: Povstání a revoluce

V době, kdy návštěvníci československých kin mohli poprvé shlédnout filmy „Smrt si říká Engelchen“, „Kočár do Vídně“, anebo polské „Popel a démant“ a „Kanály“, uplynuly od konce druhé světové války přesně dvě desetiletí. Nemálo z nich neslo si na ni s sebou v paměti uložené prožitky a vzpomínky, nepochybně mnohdy osobně bolestné a traumatické. Byly stále kolektivně sdílenou zkušeností. Zároveň odstup dvaceti let nabízel již dostatečný prostor pro novou reflexi, pro pohled často neviděný a nepsaný bezprostředností. Přišel také s dobou, která se jevila v mnohém jako nadějnější. Zbavovala se nejkřiklavějších pozůstatků ideologické vyhrocenosti. Její současníci začali se ohlížet zpět i ke svým ještě nedávným zločinům a také hovořit o problémech aktuálních. Věřili, že otřesům 20. století je u konce…

Téma 2. světové války patří v žánru historického filmu dodnes mezi nejčastější. Přesto syrovost filmových vyprávění právě ze 60. let lze jen těžko přehlédnout. V čem byla silná sdělení „polské filmové školy“ a československé kinematografie té doby? Jak hrané filmy odpovídaly dobovým diskusím o minulosti? Za jakých okolností byly vyrobeny? A lze v nich nalézat nadčasovost? Odpovědi se pokusíme nalézt a výročí osvobození 1945 připomeneme dvojicí přednášek.